Čeká nás pohroma? Životní příběh generála tajné služby

O život měl Andor Šándor přijít v tramvaji nebo v metru, v dopravní špičce, kdy jsou vozy plné lidí, a kdy člověk kolem sebe nikoho moc nevnímá. Řekli mu, že jeho vražda byla nájemná a objednal si ji jeden jeho dobrý známý.

Jmenuje se Jaroslav Barták, MUDr. Jaroslav Barták. Člověk, který byl prezidentem Lions Clubu Praha, který pomáhá zrakově hendikepovaným. S Andorem Šándorem se seznámili, když pro klub dělal bezpečnostní přednášky nebo spíš školení. Tato spolupráce později přerostla v členství v klubu. Jenže Barták byl alkoholik a sadista, jehož násilnické chování ho nakonec přivedly na mnoho let do vězení. 

Proč ho chtěl Barták zavraždit? ...Nade vší pochybnost proto, že paranoia dokáže rozleptat i kdysi velmi výkonný mozek a paranoik si pak … myslí - chce si moc vyskakovat a mít ve všem pravdu, generál... chce bejt slavnej. Ale skončí špatně. Bude z něj v nějaký tramvaji mrtvola na podlaze, kam večer blejou ožralí. Blbej konec, že, panáčku?

Čeká nás pohroma? Životní příběh generála tajné služby
Autor: Andor Šándor, vyšlo v prosinci 2016

Andor Šándor je snad nejznámější generál v naší republice. Určitě ne pro výše uvedený příběh, ale proto, že léta pracoval v tajných službách a v současnosti pracuje jako bezpečnostní poradce a často je zván do televize, aby poskytl rozhovor k aktuálním tématům ze svého oboru. Doma má dvoje bicí, elektronické a akustické, na kterých se odreagovává. Jeho trénink si lze prohlídnout třeba na YouTube po zadání jeho jména. Je ambiciózní a baví ho fér hra. Největší hrozbu pro bezpečnost a stabilitu naší země vidí v propojení byznysu a politiky.

Uprostřed léta 2002 si ho předvolal ministr obrany Jaroslav Tvrdík (33 let) a odvolal ho z funkce. Kancelář, v rozporu se zákonem o službě vojáka z povolání, měl vyklidit do pěti dnů. Bylo mu pětačtyřicet a do hodnosti generála ho prezident Václav Havel povýšil teprve před rokem, když se stal šéfem rozvědky.

Byl to krutý pád. Hlavou mu proletěl jeho vojenský život: Žižkárna, Vyškov, Karlovy Vary s bigoši, tajná služba, Londýn, NATO, generálské výložky.

Vyhazov nemělo být jediné, co ho mělo postihnout. Zažil odposlouchávání mobilu, prohlídky bytu a sledování. Hledali něco, co by mu hodili na krk. Nakonec na něj použili, že coby šéf rozvědky, měl zneužít pravomoci veřejného činitele. Toto primitivní nařčení, jak sám píše, však smetl ze stolu za půl hodiny.

Po listopadu 1989, kdy nebylo jisté, zda kontrarozvědka, ve které pracoval, nebude rozpuštěna podobně jako STB, si začal hledat práci v civilu. Perfektní znalost angličtiny mu otevřela dveře k zakladateli poboček McDonald's v Evropě a k firmě Adidas. Byl konec roku 1990  když se vydal oznámit šéfům své úmysly. Řekli mu však:

„Nedělej to. My tě chceme poslat do Londýna jako zástupce vojenského přidělence s diplomatickou hodností atašé.“

Salva na bicí! Takové nabídce se nedalo odolat. Jeho úkolem bylo monitorování událostí v SSSR, později v Rusku a v celém postsovětském prostoru, a k tomu válku v Jugoslávii. Díky kvalitě odesílaných informací byl v žebříčku ATP dvakrát na prvním místě!

Za svého působení ve Velké Británii měl tu čest setkat se s královnou. Jako jediný si později dokázal vybavit, co měla královna na sobě. Nezapřel v sobě rozvědčíka.

V Británii se svou rodinou navštívili mnoho zajímavých míst. Nemohl jsem si odpustit, abych nezmínil Wales, který má železniční zastávku s nejdelším názvem na světě: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysilogogogoch (poznámka pod čárou: Jen by mne zajímalo, jestli obyvatelé dokáží vyslovit či napsat tento název zpaměti, a pokud ano, jak dlouho jim trvalo, než ho dokázali napsat bez chyby).

Británii si oblíbil. Britové mu říkali, že vypadá a mluví jako důstojník západního střihu. To potěší. Jenže… nic netrvá věčně, a tak jednoho dne… dostal pokyn k návratu domů. Čekalo na něj povýšení. Stal se „ministrem zahraničí“ naší vojenské zpravodajské služby.

Brzy však přišel blesk z čistého nebe, když ho ministr Tvrdík odvolal z funkce. V pětačtyřiceti letech mu nastal new start! Co bude dělat? Že by šel na pracák? To by se nesměl jmenovat Andor Šándor. Hledal mezeru na trhu práce a našel ... Stal se z něj bezpečnostní poradce, konzultant, generál v záloze.

Tři roky byl, mimo jiné, poradcem místopředsedy Senátu a předsedy ODS Mirka Topolánka. V současné době pracuje pro ministra obrany Martina Stropnického.

Nejvíc ze všeho jej asi bavila příprava projektu Blackout Praha 2014, který simuloval výpadek elektrického proudu, a to nejen na hodinu nebo dvě, ale na hodně dnů, na velkém území, a navíc několik týdnů po vánocích, stav, který by mohl nastat. Ukázal, jak (ne)připraveni jsme, a to jak po stránce technické, tak po stránce lidských zdrojů.

Mimo jiné cestuje po republice a přednáší. O čem? O tom, co zajímá lidi v souvislosti - jak jinak, s naší bezpečností. Otázky týkající se islámu, muslimského terorizmu a hrozbou pro náš svět. Odpovídá:

„…pokud stát, a ne pouze ten náš, neopře svou bezpečnost o pevné pilíře, může mít jednou děsivé problémy. Což už není jen tušení, to je předpověď…“ 

V knize se také vyjadřuje k současným mezinárodním událostem.

Třeba k Německu, které v... rozporu s Dublinskými úmluvami, které říkají, že uprchlík žádá o azyl v první bezpečné zemi, kam na svém útěku přijde, ústy jeho kancléřsky řeklo: „Syřané, pojďte k nám!“, a když jim více než milionová vlna, nejen syřanů, ale lidí kdoví odkud, začala přerůstat přes hlavu, žádají ostatní země EU, ať se o uprchlíky s ním podělí, a to opět v rozporu s mezinárodními pravidly.

Zamýšlí se také nad americkým vývozem demokracie, který dnes vidíme v rozbitém Iráku, v Afghánistánu anebo v rozpadlé Libyi.

V Evropě vidí jako možnou hrozbu sbližování Německa a Ruska, jež by mohlo Evropě dominovat, a tím vytlačovat Spojené státy pryč z Evropy. Což Američané nemohou dovolit, takže budou dělat vše proto, aby tomu zabránili.   

Rozebírá konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou a vidí realisticky, že zabrání Krymu bylo pro Rusko jediné řešení, které se nabízelo, aby si udrželo svou Černomořskou flotilu. Podle něj Rusové nemají v Evropě další ambice.

Daleko větší hrozbu než z Ruska vidí v nevyzpytatelném Turecku, které před pučem vyzývalo Američany ke společné válce proti Rusku. Když jim však dali jednoznačně najevo, že do války s Ruskem nepůjdou, Turci otočili o sto osmdesát stupňů a dohodli se s Ruskem.

Připomíná slova George Friedmana, snad nejvýznamnějšího geopolitika v USA: „ …v novověku mělo v Evropě každé století svou systémovou válku. Mluví se často o tom, že Evropu čekají velké, doslova systémové změny a že se to neobejde bez konfliktů. Možná i ozbrojených…“

Závěr

Můžeme si načrtnout scénář hrůzy. Muslimové vzhledem ke své vysoké natalitě početně převálcují původní obyvatele ve Francii, odkud se navíc spousta lidí vystěhuje do kanadské frankofonní provincie Quebec, podobně jako se už dnes mnozí západoevropští Židé stahují do Izraele. Francie bude přitom stále ctít zásadu demokratických voleb, a jejich mašinérie vloží moc do rukou muslimským stranám. Vyznavačem islámu bude nakonec i francouzský prezident. V Evropě bude náhle významná muslimská země s jadernými zbraněmi.

Zafunguje potom pud sebezáchovy a  vzepře se volebním výsledkům francouzská armáda? Už taky proto, že mezi jejími generály nebude žádný Arab? Provede v zemi vojenský převrat? Nastolí diktaturu? To je taky ošklivá vize, zavánějící v důsledcích nějakou evropskou podobou apartheidu...

Nebo se ještě předtím, v nedaleké budoucnosti, Evropě vymstí, že chceme islám  až příliš často vidět jako univerzální zlo? Čímž vlastně nabíháme všem těm divným architektům džihádu, kterým jde opravdu o rozvrat Evropy?

Snad ano - snad se jednou budou potomci dnešních přistěhovalců cítit jako Francouzi, Němci a Britové, a nikoli jako Arabové, Turci a Pákistánci. Snad... Jenomže taková cesta je velmi svízelná, nejistá a dlouhá.

Co potom vlastně zbude z EU bez Britů a Francouzů? Spolek pod vládou Německa? A jaké to Německo, prosycené přistěhovalci, vlastně jednou bude?

Kurzívou označeny citace z knihy.

Anotace ke knize zde.