Jak jsem měl v lázních „vidění“

Co byste si mysleli o doktorovi, který by vás poslal na vyšetření zraku na logopedii? Já jsem si nebyl jistý, jestli slyším správně. Vždyť logopedie je pro děti, které neumí říci r a ř, ale pro dospělého? A i kdyby se dospělý potřeboval naučit správně mluvit, ale zlepšit mu tam zrak? 

Lázeňská logopedka se nad jeho žádostí vůbec nepozastavila. A začala mi dávat různé úkoly, aby vyšetřila, co vidím a co ne. Četl jsem, hledal přeházená čísla i písmena, doplňoval jsem a tvořil slova aj. Půl hodina určená k vyšetření se protáhlo na tři čtvrtě. Na závěr mi doktorka řekla, že z jejího pohledu je postižení zraku nevratné. Takže nic nového. „Co se ale může zlepšit, je využívání toho co zůstalo,“ potvrdila slova mého slepého kamaráda, „a na to se zaměříme.“ Závěrečné stanovisko mi však sdělila až po ukončení pobytu.

Po absolvování vstupního testu mě potěšila, že hlava na tom není tak špatně. A uvedla několik příkladů: „Třeba u slov, jejichž název si nemůžete vybavit, používáte opisy, podle kterých poznám, že víte, o co se jedná.“  Docela mě však překvapila tím, že moc vyrážím slabiky. O tom jsem neměl tušení ani já, ani moje žena. Ale když to řekne odborník, musí to být pravda.

Každou hodinu na mě byla připravená. Během vymezeného času jsem dostával několik úkolů, které byly zaměřeny na různé oblasti. Paměť, prostorová orientace, tvorba slov aj.. Často jsme se střídali v rolích. Např. jsem hledal slova, která mi ona přiblížila. Přitom nesměla použít slova s podobným slovním základem. Po jednom slově jsme se prohodili. Líbila se mi její nápaditost a byl jsem zvědav, s čím přijde příště. Přišla s testem. A zjistila, že si nevzpomínám jen určitý druh slov. Nemůžu si ale vzpomenout, který.

Mohl jsem s ní probrat i různé otázky, které mě pálily. Např. „Vrátím se do práce?“ otázka určená pro její odbornost. Nenechala se vyvézt s rovnováhy a řekla, že můj logopedický problém není tak velký a že bych mohl zkusit pracovat. Ze začátku na pár hodin týdně. Tak bych se stále cvičil, přitom byl mezi lidmi a jako bonus bych si i něco vydělal.

Nebo mě zajímalo, „Mohl bych pokračovat v logopedii i doma?“ Odpověděla, že určitě budou i v našem městě logopedie. „A co doma? Na počítači? Před onemocněním jsem na něm dělal účetnictví. Teď si neumím přečíst ani poslat meily.“ Ukázala mi program¹, na kterém bych mohl trénovat paměť i rychlost, který se v omezené míře může používat měsíc zdarma. Během té doby zjistím, jestli mi vyhovuje a mohu si ho i pořídit. Příště jsem celou půlhodinu pracoval na doporučeném programu.

Jednoho krásného dne jsem měl „vidění“. Nebylo to nic zřetelného, ale zaregistroval jsem v pravém zorném poli nějaký pohyb. Jakoby někdo šel kolem mě. Otočím se a skutečně. Zprava mě předcházela mladá maminka s kočárkem. „Jak můžu něco vidět, když pravá strana je slepá? Od počátku, kdy jsem si toho všiml, jsem raději nikomu nic neříkal, ať nejsem za blázna, a začal jsem byt pozornější. Schválně jsem pak chodil po levé straně chodníku a pozoroval, kdy co uvidím. Že by se zrak začal zlepšovat? Oční mi sice jasně řekla, že po takové době od iktu nezná jediný případ zlepšení, ale co když… Na mysl mi přišel příběh z Bible, ve kterém Ježíš uzdravit slepého od narození. Řekl jsem si: „Taky se modlím za uzdravení. Co je pro něj tři čtvrtě roku po iktu?“

Nakonec jsem se přece jen osmělil a řekl o tom logopedce. Asi se mě nechtěla dotknout, tak neřekla, že je to blbost, ale znovu zopakovala, že je to nepravděpodobné po tak dlouhé době. „Taky jsem nechodil a chodím. Nehýbal rukou a hýbu,“ oponoval jsem. Na vysvětlení mi začala kreslit propojení oči a mozku a znázornila složitost vidění oproti pohybu nohou. Opět zdůraznila, že neexistuje v literatuře jediný případ uzdravení očí po tak dlouhé době. Pozoroval jsem zrak dále, ale posun už nenastal. Pro sebe jsem si to uzavřel tak, že jsem asi tak viděl i před lázněmi, jen jsem si toho nevšiml.

Nevím, jak se ke mně dostal článek o speciální rehabilitaci po prodělané CMP, kterou provádějí v lázních v Klímkovicích. Probudilo to moji zvědavost. V logopedii jsem se tedy na tuto léčbu za 80 tisíc zeptal. Řekla, že tam zapojuji postiženou ruku tři a půl hodiny denně. Po absolvování třítýdenního kurzu je však třeba pokračovat i doma a po určité době pobyt opakovat, protože ruka má tendenci se vracet do spasmu. Škoda, že to nehradí pojišťovna, vždyť kolik lidí si to může dovolit?

Více otázek už jsem nestačil položit, protože nastal čas loučení. Paní doktorka mi připravila spoustu materiálů pro domácí samostudium i odkazů na webové stránky a přečetla mi závěrečnou zprávu. Velmi mě překvapila svým obšírným a pozitivním obsahem. Měl jsem nejen s čím pracovat, ale i o čem přemýšlet. A mimo jiné dnes už vím, že logopedie není jen pro malé děti s vadami řeči.

Příště si řekneme o vodoléčbě a jiných procedurách.

¹ BrainJogging