Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Krvavé jahody

13. 09. 2017 10:10:00
Ozval se výstřel a Věra si uvědomila, že porušila matčin příkaz nechodit dál jak dvacet kroků od domu. Rychle se s kamarádkou rozloučila a spěchala domů. První co doma spatřila, byl velký cestovní kufr nachystaný uprostřed pokoje.

Krvavé jahody
Autor: Jiří Svetozar Kupka
První vydání v Mladé frontě v roce 2007

Sedmého května měla Věra čtrnácté narozeniny a už nikdy na ně nezapomene. Právě hladila kočku Rozinku, když narazila na tvrdou bouličku velikosti hrášku. „Zase má klíště,“ řekla soucitně. „Tak jí ho...“ matka už nestačila dopovědět, když kdosi rázně zabušil na dveře. Venku stáli dva důstojníci Rudé armády.

„Půjdeš s námi, a to pozvání platí i pro tvé dcery...“, řekl sovětský důstojník.

Nepomohlo jí ani když se ohradila, že je československá občanka.

„Povím ti, co jsi,“ řekl „jsi zrádkyně! Zradila jsi svou socialistickou vlast. Utekla jsi s Čechy, kteří bojovali proti vládě sovětů, proti Leninovi.“

Takto začal neuvěřitelný příběh Věry Sosnarové.

Nahnali je do dobytčích vagónů, kde jediným zařízením byl kýbl, a cesta na východ mohla začít.

V Bukurešti vlak na několik týdnů zastavil. Když hlídkující Mongoli, jak jim říkali, zjistili, že ve vagonech jsou ženy, dovedeme si představit, jak toho využili. Nebyla toho ušetřena ani čtrnáctiletá Věra se svou matkou.

Když noční „návštěva“ opustila vagón a Věra spatřila matčin vzhled, třebaže ji bolelo celé tělo, nedbala bolesti, po kolenou se k ní přiblížila, objala ji a rozplakala se. „Odpusť mi to, maminko... že jsem nebyla doma.“

Teprve teď Věra pochopila, proč matka snesla z půdy ten kufr. Chtěla sebe i svá děvčata zachránit útěkem, ale nemohla utéci bez Věry. Zřejmě už něco podobného zažila za občanské války v Rusku, odkud ve dvacátém roce utekla. Proto byla v posledních týdnech války jako vyměněná. A nyní se vracela i se svými dcerami.

Cesta na východ trvala několik týdnů. Když vězni z vlaku vystoupili, byla již všude sněhová pokrývka. Dlouhý zástup se vydal na pochod neprošlapaným sněhem. Směřoval do gulagu – pekla na zemi.

Vězni byli ubytováni v dřevěných barácích, za kterými byly latríny, příkop v zemi, zakrytý deskami s kulatými otvory. Lůžka byla poschoďová a měla dva velké pytle vycpané suchým listím a senem. Jeden představoval slamník, druhý přikrývku.

Celý den vězni pracovali v lese se sibiřskými starousedlíky, potomky vyhnanců z carských dob. Muži káceli stromy a ženy z nich ručně řezaly šestimetrová prkna. Za tuto dřinu dostali dvě stě gramů chleba a polévku uvařenou ze zmrzlého zelí a zmrzlých neloupaných brambor.

Strážný Togolov si při odchodu vězeňkyň do práce vždy vybíral jednu z nich pro své uspokojení. Kdyby šlo jen o sex, jenže on je u toho zbičoval a všemožně ponižoval. Brzy jeho praktiky poznala také Věra se svou matka.

Matka od jejich odvlečení na Sibiř byla uzavřená do sebe a zdálo se, že vůbec nevnímá, co se kolem ní děje.

Jednou v noci se Věra jako na povel probudila. Bylo to ve chvíli, kdy se nad ní rozpřahovala matka se sekerou v ruce. Výkřikem probudila všechny v baráku. Strážní matku vyvlékli před dům a tam ji nechali svému osudu. Ráno ji našli zmrzlou, s hlavou vyvrácenou nazad, s otevřenými ústy a vypouklýma očima. „Vaše maminka byla velmi nemocná. Ztratila naději,“ řekly jí ženy.

Věře se vybavil podobný zážitek z Bukurešti, když vykřikla na matku ležící na kolejích, po kterých se blížil přijíždějící vlak. Matka ji tehdy řekla, že zakopla. Nyní nabyla přesvědčení, že už tehdy matka chtěla ukončit svůj život.

Tyto dvě události přivedly Věru k přesvědčení, že nějaká síla, která je mimo ni, řídí její život. Aby se její domněnka změnila v jistotu, měl se nějaký jev opakovat potřetí.

Na dotaz velitele tábora, jak má naložit se sirotky z Československa, plukovník NKVD nepovažoval za nutné odpovídat. A tak děvčata, která se ničím neprovinila, zůstala v gulagu v Sědově v Jakutském kraji i nadále.

První trest za nesplnění normy dostala rudovlasá Tamara z Brna. Tamaru zavřeli do kobky o rozměru metr krát metr, ve které se nedalo ani ležet, ani stát, a která byla i za pěkného počasí vlhká. Za deště do děr zatékalo, voda kapala vězňům za krk a tvořila na podlaze mazlavé bláto. Trest byl zpřísněn pravidlem, že vězeň, který nepracuje, nevydává energii a nemusí proto jíst každý den. Stravu i hrnek čaje dostával obden, záměrně studené.

Slunce začínalo hřát, ale v noci klesala rtuť teploměru pod nulu. Když Tamaru po deseti dnech vytáhli, měla teplotu a nemohla chodit. Pár dnů na to zemřela na zápal plic.

Příští den ji dobrovolně následoval její muž. Učinil tak velmi zvláštním způsobem. Večer, před zavřením baráku, se vytratil, venku na sebe obrátil kýbl vody a do rána zmrzl.

Sestry si zvykly před spaním se modlit. „Pane Bože, svátá Panno Maria, obraťte k nám svou tvář, smilujte se nad námi. Jsme opuštěné a nemáme nikoho, kdo by se nás zastal. Dejte, ať se vrátíme domů. Pane Bože, jestli slyšíš naši prosbu, dej nám znamení. Amen.“

Jednou je viděla Zoja Petrovna, která přežila sestřelení letadla a řekla: „Chudinky malý. Věří, že tenhle blábol jim pomůže. Řekněte jim, že je to marný, protože Bůh není. Odsud je dostanu já, jen co prokuratura můj případ projedná.“ Dívky ve své modlitbě poté přidávaly větu: „A Zoju Petrovnu ať osvobodí.“

Věra vždycky po modlitbě pocítila úlevu a celý den se na tu chvilku těšila. Jednoho večera ji to však táhlo ven. A jak tak hleděla vzhůru, nebe se rozevřelo. Nedoprovázel to ani blesk ani hrom, neslyšela žádný zvuk, jen viděla zář, která vyšlehávala z jakýchsi tajemných dálek vesmíru. Na bílém pozadí se střídaly barvy, které ani nedokázala pojmenovat a přecházely jedna do druhé, jako by se nad ní prolínaly dvě duhy, vyšlehovaly a mizely a opět se na jiném místě a v jiné podobě objevovaly.

Bůh mi dal znamení, to byla první Věřina myšlenka, když pominul první úžas. Naplnilo se magické číslo tři.

V baráku se Věra dozvěděla, že tento jev se nazývá polární záře. Věra se jen pro sebe usmívala a myslela si své.

Její přesvědčení ještě zesílilo, když druhý den strejda Nikolaj vyprávěl, že taková záře se nad Sědovem objevila, co on pamatuje, jenom jednou, v pětatřicátém roce. Muselo to být znamení Boží, protože tesařův syn Vašek před deseti lety nevysvětlitelně oslepl, a teď nevysvětlitelně nabyl zraku...

Děvčata měla za sebou první rok po odvlečení.

Přesto, že Věra byla velmi mladá, měla soucitné srdce a pomáhala, kde mohla. Nejenže se starala o svou o pět let mladší sestru, ale i o ty, které onemocněly. V krátkém sibiřském létu Věra sbírala kopřivy a lebedu a na motorovém oleji, jiný nebyl, z nich pekla zeleninové placky. „Za pár dní donesu jahody, už se začínají červenat,“ řekla s úsměvem sestřičce Nadi.

Bylo krásné slunečné ráno pozdního léta. Parta Moti Sidorenkové šla jako každý den po lesní cestě do práce. Mezi stromy postávali také vojáci z ostrahy. Tentokrát jich bylo víc než jindy. To ráno bylo čímsi zvláštní... Chyběli tu ptáci.

„Vidíš ty keře? Tak za nimi je ta jahodová paseka,“ řekla Věra. Byla tam... Ale také... Kam oko dohlédlo, ležela těla mužů. Po oku jednoho z nich lezla moucha. Nic nezapůsobilo na Věru víc než tento důkaz smrti. A jahody, ty velké, šťavnaté sibiřské jahody, byly postříkány jejich krví. Pohled na toto hrůzné divadlo zvedl Věře žaludek.

„Panebože,“ vykřikla Halina. „Naši. To jsou naši!“ To už se nářek ozýval ze všech stran. Vtom se ozvala dlouhá dávka ze samopalu. „Tak to by stačilo! Konec truchlení! Nakládat na nosítka! Támhle je jáma!“

Ty muže večer shromáždili na pile a řekli jim, že půjdou do jiného tábora. Za svítání je postříleli. Vězeňkyně je nakládaly na nosítka a házely do hromadného hrobu.

Věra se Stefi naložily dalšího muže. Náhle Věra ucítila v zápěstí stisk. Neodvažovala se ohlédnout. Hrůzou ji vstaly vlasy na hlavě. Stisk postřeleného Poláka nepolevoval. „Přece ho nemůžeme hodit do hrobu!“ řekla Stefi vojákovi.
„Ty mě nebudeš poučovat,“ odpověděl a smýkl se Stefi na zem.
„Prosím vás, ne,“ bránila ji Věra a chytila ho za ruku.
„To je napadení!“ zařval, strhl samopal a dřevěnou pažbou ji začal mlátit až upadla do bezvědomí.

Věra k sobě přišla až na ošetřovně. Měla několik tržných ran na hlavě a hlubokou ránu na levé ruce. „Naďa...“ Její první myšlenka patřila Nadi. „Beze mne tu zajde. Pane Bože, svátá Panno Maria, slitujte se nad námi...“

„Jsi statečná holka, zastala ses člověka,“ řekl profesor, který býval dopisovatelem časopisu Britské královské lékařské společnosti, což mu vyneslo odsouzení za špionáž. Nyní pracoval na ošetřovně, v medpunktu.

Týden po zranění Věra nastoupila do práce a i když nemohla splnit úkol, kolegyně ji vždy zastoupily. To však neuniklo kapitánovi Petrovi, takže vyfasovala deset dnů v díře. Za sabotáž. Bylo to v létě, a tak ve dne ji trápilo horko a žízeň a v noci zima. A každý den hlad a opilí vojáci, kteří považovali za úžasnou legraci, když se ji mohli vymočit na hlavu. Díky Bohu díru ve zdraví přežila...

Nakupené klády se daly do pohybu a staly se osudnými Zoje. Smrt tak blízkého člověka zarmoutila nejvíc Věru. Připravila je o naději, že se Zoja Petrovna zasadí o jejich propuštění. Navzdory těžkému zranění, navzdory úmrtí Zoji, nepřestala Naďa věřit v Boží milost a ta se jí projevovala přes drobnou pomoc starousedlíků.

Zanedlouho se v lágru objevily vši. Zdálo se jí, že i hlad i mráz je snesitelnější. Dokonce i kobka, a to je co říct.

A protože nevyhnutelný průvodce špíny, vší, zkažené potravy a nečisté vody je tyfus, nenechal na sebe dlouho čekat ani ten. Nemocných rychle přibývalo. Velitel proto nařídil, že kdo má umřít, ať umře, ale ať nestahuje do hrobu zdravé. Nemocné s příznaky tyfu proto shromažďovali v baráku číslo šestnáct. Nakažení tam byli ponecháni svému osudu. Leželi ve vlastních zvratcích a výkalech, živí mezi mrtvými.

Jednoho večera Věru rozbolelo břicho a začala zvracet. Uvědomila si, že je nakažená a že ji čeká šestnáctka. Poslední naději představoval medpunkt. Rezavým hřebíkem si rozedrala zahojenou ránu na levé ruce a nechala se tam umístit. Jenže její stav se zhoršoval z hodiny na hodinu, až ji bylo tak zle, že požádala o odvoz na šestnáctku.

Strejda Nikolaj se vrátil do vsi se zprávou, že s Čechoslovačkou je zle. S tou co pomáhala Tamaře a Marji a přivolala znamení Boží. Čechoslovačka nesmí umřít! Druhého dne se strejda vrátil na medpunkt s kobylím mlékem od babky kořenářky. Věra se napila... Uplynulo pět minut... Uplynulo dvacet... Uplynula hodina a Věra kobylí mléko nevyvrátila a začala se uzdravovat. Krizi překonala.

Když hořel barák číslo šestnáct, žádné hlasy se už zevnitř neozývaly. Všichni byli mrtví. Epidemie tyfu se přehnala. V hromadném hrobě skončilo svou životní pout 286 Rusů, Ukrajinců, Poláků, Madarů a Rumunů.

Uplynuly dva roky. Mnoho mužů a žen, kteří vystoupili tehdy v letních šatech z dobytčích vagonů do sibiřské zimy, nepřekročilo mez života vyměřenou jim přídělem dvou set gramů chleba na den.

Uplynul třetí rok. Byly zvýšeny příděly chleba na tři sta gramů, což dávalo naději na přežití stovkám lidí.

Když se přehnala pátá zima, Věra už pomalu zapomínala počítat roky, ale nezapomněla se každý den modlit za návrat. Každý večer se s Naďou ztišily k modlitbě a zaměstnávaly mysl nadějí, že Bůh je neopustí a že se ještě někdy vrátí do rodného kraje.

Pátého března roku 1953 zemřel Stalin a začalo se mluvit o rozpuštění pracovních táborů. Na velitelském baráku se každý den objevovaly nové seznamy osob, které se měly připravit k transportu. Jména obou sester tam ale nebyla.

Až jednou přišla Naďa s rozzářenýma očima. „Jsme na seznamu!“

Konečně po deseti letech seděly opět v železničním vagonu pro dopravu nákladů. To jim ale nevadilo, hlavně, že jedou domů. Když vtom si uvědomily, že nejedou na západ, ale východním směrem... Naděje na návrat domů se rozplynula.

Byla to pomsta majora Petrova, který se přece jen dověděl, že Věra byla nakažená tyfem a že ji profesor ukryl v medpunktu. Pomsta velitele tábora tak prodloužila jejich nucený pobyt v Sovětském svazu o dalších devět let!

Neměly doklady ani státní příslušnost a nikdo si s nimi nevěděl rady. A tak je bezostyšně využívali jako levnou pracovní sílu na nejtěžší práce. Za celou dobu nucených prací nedostávaly žádnou mzdu. Pracovaly jen za stravu a ubytování.

Za devět let vystřídaly celou řadu míst:

PLOVOUCÍ TOVÁRNA NA RYBÍ KONZERVY

Po propuštění z gulagu je odvezli na plovoucí továrnu na zpracování ryb. Zde jen o vlásek unikly deseti letům v nápravném zařízení pro nejtěžší zločince za útěk tří vězeňkyň.

ZLATÝ DŮL

Pak rok pracovaly v dole na těžbu zlata. Obsluhovaly vozíky na odvoz hlušiny. Zde viděly, jak vypadá zlatá žíla silná jako paže.

STAVBA VODNÍ PŘEHRADY A ELEKTRÁRNY

Ze zlatého dolu je převezli na stavbu vodní přehrady a elektrárny. Sestry napsaly první žádost o propuštění do Československa. Dopis začínal slovy: Jsme dvě sestry... Bez úspěchu.

KOLCHOZ

V kolchoze se Věra naučila ovládat kombajn. Ubytovány byly v kostele, kde v jedné polovině byly ustájeny ovce, a ve druhé leželo na zemi několik slamníků pro sezónní dělníky. V kostele se konaly tajné křty sovětských občánků. Napsaly další dopis: Jsme dvě sestry... Opět bez úspěchu.

METALURGICKÝ ZÁVOD

V metalurgickém závodě pracovaly ve slévárně, kde se vyráběly hlavice bojových raket. Také zde napsaly dopis začínající slovy Jsme dvě sestry... Vedoucí závodu byl muž činu a poslal ho československému konzulátu v Moskvě. Když ani po třech měsících nepřišla žádná odpověď, poradil sestrám, aby napsaly přímo československému prezidentovi. Ale ani odtud žádná odpověď nepřišla. Zjevně o ně nikdo nejevil zájem.

Jediné možné řešení bylo přijmout sovětské občanství. Tak by mohly být legálně zaměstnány a mohly by za svou práci dostávat mzdu. Na to však Věra nepřistoupila.

Až sehrála svou roli náhoda. I když náhoda není to správné slovo. Vždyť sestry se za své propuštění nepřestávaly modlit a stále věřily, že se domů vrátí.

Jednou na ulici zaslechly dva muže bavit se česky. Byli to krajané na služební cestě. Svěřily jim v jaké jsou situaci a jak touží po návratu do vlasti. Muži jim poradili napsat dopis, který oni vezmou s sebou a předloží ho některému Jednotnému zemědělskému družstvu. Třeba bude ochotné je zaměstnat a přihlásit k trvalému pobytu. A jak slíbili, tak se také stalo.

Za nějakou dobu se sen stal skutečností. Plukovník Trifonov z NKVD u kterého se pravidelně hlásily, jim jednoho dne řekl: „Děvčata, tancujte. Dostali jsme zprávu, že Zemědělský kooperativ Novy Saldorf je ochoten vás zaměstnat a poskytnout vám právo pobytu v obci a získáte československé státní občanství.“

Uplynul celý rok než se vyřídily veškeré formality nutné k propuštění z jedné země a přijetí do země druhé. Od prvního stisku rukou nemohla Věra uvěřit, že to není sen, že je opět v Brně, odkud je před devatenácti lety odvlekli.

Toho prvního večera předříkávala Věra děkovnou modlitbu a pak se z ničeho nic, jako na povel, obě rozplakaly.

„Dokázaly jsme to,“ řekla Věra.

DOSLOV

Věra Sosnarová se provdala a má dva syny. Žije v malém domku v Odrovicích v Jihomoravském kraji. Sestra Naďa se na její svatbě seznámila se svým budoucím manželem. Jejich dcera se provdala za Itala, který vlastní luxusní hotel na ostrově Portofino a vzala svou matku Naďu k sobě...

Při svém propuštění musely podepsat, že nesmí nikomu říci, jak s nimi těch devatenáct let bylo zacházeno. Teprve nedávno se Věra Sosnarová rozhodla svůj příběh zveřejnit. Kromě knihy, napsané podle jejího vyprávění, jezdí Věra Sosnarová po České republice a vypráví svůj neuvěřitelný příběh.

Anotace ke knize zde.

Autor: Petr Řeha | středa 13.9.2017 10:10 | karma článku: 19.04 | přečteno: 802x

Další články blogera

Petr Řeha

Poslední naděje civilizace

Pád západní civilizace akceleruje tempem, jaké si nedovedli představit ani ti nejmrzutější pesimisté. Její zbývající optimismus je přirovnán k muži padajícímu z mrakodrapu a u každého patra si pochvalujícímu: Zatím docela dobré.

7.11.2017 v 10:10 | Karma článku: 32.30 | Přečteno: 992 | Diskuse

Petr Řeha

Jak zabít civilizaci

Džihád jde po krku celé naší civilizaci. Nenajdeme-li k její obraně vůli, zabíjíme ji. Tentokrát možná navždy. A jestli už je nám souzeno odejít z dějin jako tolik civilizací dřívějších, ať to alespoň není poslušně a bez škubání.

17.10.2017 v 10:10 | Karma článku: 24.36 | Přečteno: 544 | Diskuse

Petr Řeha

Fatwa. Život pod hrozbou smrti

Když se Jacky vydala se svým přítelem na dovolenou do Egypta, důvodem bylo obnovení jejich skomírajícího vztahu. Nemohla tušit, že se tam seznámí s Omarem, a že se za něj z lásky provdá. Život v Káhiře se však změnil v noční můru.

5.10.2017 v 10:10 | Karma článku: 22.56 | Přečteno: 907 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Hejna

V zátoce sviní?

Záměrně to jméno v nadpise píšu malým písmenem, protože ty svině asi plavou v politice, ale kdo ví... Zátoka sviní je asi věčná.

22.11.2017 v 13:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Šlechetné umění kouřit

Lidstvo musí mít bezpodmínečně nějakého obětního beránka, aby mělo možnost si na něm ukájet své komplexy méněcennosti. Když už to dnes není dost dobře možné pronásledovat Židy, protestanty nebo černochy, či Indiány...

22.11.2017 v 12:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 62 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident Zeman volební kampaň nevede, jeho úderka ano

Tak nevím, je nadpis tohoto článku ideově správný? Čí potlesk sklidím a koho rozhněvám tak, až mi upřímně řekne, co si o mně myslí? To jsou zase moudra, co?

22.11.2017 v 12:01 | Karma článku: 4.80 | Přečteno: 123 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Proč pro skupinová znásilnění dětí v Evropě hashtag MeToo neplatí?

Na jedné straně hysterie krásek z hollywoodského sexy průmyslu na filmy, co s perfektním make-upem se vžily do role oběti. Po dvaceti letech si vzpomenou, jak jim kdosi sahal na kolínko. A hned se ozve další: „Mně taky!“

22.11.2017 v 11:38 | Karma článku: 38.32 | Přečteno: 1247 | Diskuse

Hana Šťastná

Návody na neodolatelné množení losů v lesích lidské temnoty

„Nechápu, proč ten šmejd hospodskej propustil Alenu. Šmrncovní servírku. Všechno v tom jeho pajzlu se zpomalilo. Sklo je ušmudlaný. Přitom já tam teď utrácím víc, než dřív. A stará mi těch pár nadlimitních pivsonů odpouští.

22.11.2017 v 11:37 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 206 | Diskuse
Počet článků 101 Celková karma 24.57 Průměrná čtenost 651

Dne 19.7.2012 jsem prodělal cévní mozkovou příhodu (CMP). Tato příhoda změnila život nejen mně, ale i mým blízkým. Díky dnešnímu způsobu léčby a rehabilitaci jsem se postavil na nohy a jsem relativně soběstačný. 

 

Chci psát o tom, co prožívám, o lidech, které potkávám a o Bohu, kterého stále poznávám.

 

CMP mi postihla i paměť a zrak. Proto prosím o trpělivost s mým pravopisem, slovosledem a přeskakováním myšlenek.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.