Čí to je mobil?

„Čí to je mobil?“ ptám se ženy, když objevím mezi svými věcmi nějaký telefon. „Tvůj.“ „Můj?“ ptám se udiveně. „Ano. Chtěl jsi chytrý telefon, tak ho máš. Koupil sis ho před příhodou.“ Začalo mi svítat. Ano, používal jsem ho, ale jen krátce. Pak přišla nemoc a s ní porucha čtení a psaní. Neuměl jsem ho používat, proto ho žena schovala. 

První měsíc po onemocnění mi kontakt se světem zprostředkovávala rodina. Jezdila za mnou každý den, takže jsem mobil ani nepotřeboval. Změna měla nastat při přemístění z fakultky do vzdálenější rehabilitace v Chuchelné. Tam za mnou plánovali jezdit dvakrát týdně, a abychom spolu mohli komunikovat častěji, zavěsili mi na krk mobil a začali mě učit používat ho. Asi si moc nedělali iluze o mé paměti, co kdybych ho někde ztratil, proto mě raději učili na starém. 

Návštěvy jsme trávili telefonováním. Mám vysokou školu, takže přijímat hovory jsem se naučil za chvilku. Ale abych si mohl zavolat sám, na to už mi škola nestačila. Na co nestačila škola, stačila moje rodina. Kluk mi upravil seznam kontaktů. Takže nejbližší lidi dal na první místa. Já jsem se jen naučil najít seznam. Žena pak vyřídila s operátorem zablokování ostatních kontaktů, a tím zamezila jejich náhodnému vytočení. A byl jsem připravený na další level.

Vytáhl jsem mobil ze skříňky a začal si ho prohlížet. K mé radosti jsem si s ním rozuměl lépe, než z klasickým. Byl více intuitivní. A ovládání v symbolech nevyžadovalo velkou schopnost čtení. Několikrát jsem si zkusil zavolal a poslat pár esemesek. Byly tam zprávy z doby před příhodou. Poslední byla ze dne, kdy jsem onemocněl. Napsala mi ji žena ve chvíli, kdy mě houkající rychlá odvážela do nemocnice. Zpráva čekala sedm měsíců, než jsem si ji mohl přečíst. V té chvíli jsem si uvědomil, čím vším jsem za tu dobu prošel. A nemohl jsem se ubránit dojetí. Už zase.

Od této chvíle jsem znovu začal chytrý telefon používat. Na odblokování jsem si však ještě musel chvilku počkat. Proč? No přece pro jistotu.