Odpusť, Natašo!

Byly mu čtyři, když mu zemřeli oba rodiče. Otec se ztratil po smrti Stalina a už se nikdy neobjevil. Matka zemřela několik měsíců po něm. Až v sedmnácti se dozvěděl o otcově příteli, který mu osvětlil, co se tehdy stalo.

Odpusť, Natašo!
Autor: Sergej Dakov, vyšlo v roce 2015

Otec byl vůdčí osobnost. Za 2.světové války velel tankové brigádě a vyznamenal se v mnoha bitvách. Byl obdivovatel a stoupenec Stalina a to se mu stalo osudným. Chruščov, aby upevnil svou moc, nechal tajně zavraždit mnoho vysokých důstojníků. Mezi nimi i jeho otce. Jednou v noci ho odvezli a už se nevrátil. Žádné vysvětlení, nic. Prostě se ztratil. Jeho matka se s tím nedokázala vyrovnat a zemřela o několik měsíců později.

Čtyřletého chlapce se ujali manželé se dvěma syny, dobří známí jeho rodičů. Žil u nich dva roky. Pak od nich, ze strachu před starším synem, který se jej pokusil utopit, utekl.

Několik dnů se protloukal po ulicích, dokud si ho nevšimla policie a nedala ho do dětského domova. Prošel třemi. Na ten poslední, v Baryševě, nikdy nezapomněl. Dětský domov sídlil ve zrušené škole. Bývalý pravoslavný kostel se stal klubem, kde se promítaly filmy s budovatelskou tématikou a fara se stala prádelnou (jak symbolické). Vychovatelé byli bezcitní a neprojevovali sebemenší zájem o potřeby 120 dětí, které tu žily.

Jeho vůdčí schopnosti se projevily už v pionýru, kde jej brzy zvolili vedoucím skupiny.

Neoficiálně, život v Baryševě, řídil nejsilnější z chlapců, tzv. baryševský král se svými poručíky. Když král odcházel, vybral si Sergeje jako svého nástupce. O tom, jakou měl král moc, svědčí i to, že vedoucí vychovatel nepřiděloval úkoly jednotlivým dětem, ale domlouval se s králem, který je, přes své zástupce, delegoval dál.

V domově byly děti prostitutek, alkoholiků a také chlapec rodičů věřících v Boha. Soud je vyhlásil za neschopné výchovy a na celý život je zbavil rodičovských práv. Říkali mu Diakon a pro jeho přesvědčení jej všichni šikanovali. Když se stal králem Sergej, byl pro něj takovou kuriozitou, že si od něj nechal vyprávět biblické příběhy.

Někdy v té době začal pod svými staršími kamarády obchodovat s hašišem, který nakupovali od muslimů. Jednou mu v tlačenici v autobuse praskl sáček a specifický zápach jej prozradil. Když vystoupil, v boční uličce jej nožem napadli dva muži a jen zázrakem přežil.

Ještě jednou unikl smrti když jej přátelé pozvali na schůzku dvou drogových skupin, aby si vyjasnili oblast svého vlivu. K dohodě nedošlo a navíc skončila střelbou. Střela zasáhla Sergeje. Tentokrát měl štěstí v tom, že střela zasáhla náprsní tašku, naditou doklady a zastavila se těsně pod kůží.

V sedmnácti ukončil školu jako druhý nejlepší žák a jeho komsomolská skupina byla oceněna jako nejlepší v Novosibirsku.

Když se rozhodoval, kterým směrem se dál bude ubírat, rozhodl se pro vojenské námořnictvo.

Cestou do nové školy se zastavil v Moskvě, aby navštívil mauzoleum V. I. Lenina. Vystál sedmihodinovou frontu a pak stanul před mužem hlásajícím rovnost, bratrství a pomoc slabým, kterého tolik obdivoval. Sklonil se před ním a k němu se modlil. Ano, byla to modlitba, jak jinak nazvat promluvu ke svému idolu.

Nová škola sídlila v Petropavlovsku na Kamčatce severně od Japonska. Tato akademie byla velmi významná. Studovalo zde 1200 nejlepších z nejlepších z celého Sovětského svazu. Dakov se zde stal odpovědným za jejich politickou výchovu. Tehdy mu bylo osmnáct let.

Kromě studia a politiky se věnoval řeckořímskému zápasu, judu, karate a běhu. Byl plně vytížený. Takový život jej maximálně naplňoval.

Zlom v jeho životě nastal rozhovorem s majorem KGB, který mu oznámil, že si ho vybral do čela nové policejní jednotky, kterou tady zakládají. V Sovětském svazu totiž existují zvlášť nebezpeční zločinci, které je třeba zneškodnit. Když mu řekl částku, kterou si vydělá, nechal si ji, pro jistoto, ještě jednou zopakovat.

Do své skupiny si vybral dvacet nejsilnějších a nejtvrdších mladých mužů, kteří prošli podobným tréninkem jako on. Když si je jednoho po druhém prohlédl jejich nový šéf Nikiforov, spokojeně se usmíval. Brzy pochopíme proč.

První akce, do kterých je poslal, byly rvačky mezi opilými námořníky. Pro mladé a vycvičené muže to byla obrovská zábava. Vždyť kde by se mohli porvat a ještě za to mít zaplaceno!

Jednou jim Niki, jak mu přezdívali, řekl:
„Až doteď jste měli co dělat s vrahy, opilci, prostitutkami. Existují o mnoho zákeřnější kriminální živly, které bezprostředně ohrožují bezpečnost naší země a také náš postoj k životu. Lidé, o kterých mluvím, jsou věřící. Vaše jednotka je jen jedna z mnohých, které působí v celé naší zemi, … aby bylo v Sovětském svazu definitivně zlikvidováno náboženství.“

Jejich práce spočívala v sestavování jmenných seznamů všech, kteří se náboženského setkání účastnili, zabavování Biblí a jiné náboženské literatury, zatýkání duchovních. Tím nejdůležitějším však bylo nahnat strach věřícím. Právě s tím však měla Sergejova skupina největší problém. Nějak se jim příčilo mlátit bezbranné lidi, často i v důchodovém věku, kteří se navíc nebránili.   

Akce proti věřícím se musely konat v největším utajení, protože na veřejnosti se hlásala náboženská svoboda.

Aby ztratili zábrany, začal jim Niky před každou akcí dávat několik láhví vodky a začal střídat akce mezi věřícími a opilci. Brzy si na to zvykli a přestali dělat jakékoli rozdíly. Opilec – věřící, muž – žena, mladý – starý, se všemi jednali stejně brutálně. Po jejich zásazích se občas stávalo, že někdo na následky jejich zákroku zemřel. S tím si však neměli dělat starosti. Nebyla to jejich chyba, vždyť věřící tam nemuseli chodit.!

První kamínek k prozření se objevil během slavnostního vyhodnocení nejlepších komsomolských organizací, kde první místo získal Dakov. Ocenění mu slavnostně předal nejvýše postavený komunistický funkcionář v kraji - soudruh Orlov. Po oficiálním vyhlášení a projevech byli všichni pozváni na banket. Vysocí funkcionáři však měli hostinu zvlášť. Náhoda tomu chtěla, že se Dakov s Orlovem setkali na chodbě a Orlov jej pozval dovnitř. Co zde uviděl, jim otřáslo. Nejvýše postavení funkcionáři byli namol, ale to nebylo to nejhorší. Opilý soudruh Orlov před ním začal tak nadávat na komunismus, že se Dakov po banketu několik dní bál o život, pokud si Orlov vzpomene, co mu vyžvanil. To nejmírnější bylo, že: komunismus je nejhorší kletba, jaká kdy lidstvo postihla!

Do těchto oslav byl Dakov přesvědčen, že komunismus je to nejlepší, k čemu lidstvo dospělo. Nyní prozřel. Když tito lidé, řídící život na Kamčatce, sami nevěří tomu, co hlásají, jak tomu má věřit on? A rozhodl se, že se dostane co nejvýše, využívaje přitom všech výhod, které mu komunistický režim poskytne…

A teď k Nataši z názvu knihy. Jakmile ji Sergej spatřil poprvé, moc se mu líbila. Nechápal, jak může být tak krásná dívka mezi těmi náboženskými blouznivci. Za tři dny ji uviděl na jiném setkání. Nechtěl věřit vlastním očím. Vždyť ji tehdy zvedl a brutálně s ní praštil o zeď. Asi jí to nestačilo! Hodil si ji na stůl a mlátil ji tak dlouho, dokud se neunavil. V bezvědomí ji pak shodil na zem. Její záda byla jedinou krvácející ránou.

Na dalším zátahu, ani ne za týden, byla zase. Ale stalo se něco zvláštního. Když se na ni chystali zaútočit, jeden z kolegů se před ní postavil a bránil ji slovy: Ať ji nechají být, že z ní vyzařuje něco, co jim chybí. Tento moment se Dakova silně dotkl. Později by se rád s dívkou setkal, ale jen zjistil, že se odstěhovala.

Tehdy poprvé dospěl k přesvědčení, že věřící nejsou pomatenci a nepřátelé státu.

Jednou začas pálili náboženskou literaturu. Dakov si vytrhl pár stránek a začal číst. Byl překvapen, že to není nic protistátního, ale naopak. Četl, jak se člověk může stát lepším a jak je třeba odpustit těm, kteří někomu ublíží.

Jeho následné razie byly brutálnější než jiné. Jakoby si v nich vyléval svou frustraci a nespokojenost se svým způsobem života. Když v rohu místnosti spatřil starou ženu, jak se modlí. Slyšel, jak říká: „Bože, odpusť tomuto mladému muži. Ukaž mu správnou cestu. Otevři mu oči a pomoz mu. Odpusť mu, Bože!“

To ho rozzuřilo. Vždyť by se měla modlit za sebe, ne za něj. Zvedl ruku s obuškem, aby ji zasadil omračující ránu a v té chvíli se to stalo. Někdo mu rukou silně trhnul. Otočil se…, ale nikdo za ním nestál. Přitom ruka jej ještě bolela. S hrůzou vyběhl z domu…

Za poslední dva roky vedl Sergej Dakov přes 150 razií proti věřícím. Po dvou letech dospěl k přesvědčení, že takhle už nechce žít a rozhodl se pro emigraci. Přes svého známého se dostal, jako telegrafista, na loď, která brázdila moře u kanadských břehů. Za největší bouře skočil do moře. Stalo se tak 3. září 1971 v deset večer.

Tma, prudký déšť, obrovské vlny…Aby toho nebylo málo, snesla se hustá mlha. Plaval už tři hodiny, když mlha na sekundu ustoupila a pak ji spatřil. Byla to jejich loď! Nechtěl věřit vlastní očím. Co teď? Vydrží ještě? Ne, už nemá šanci. Přesto se rozhodl, že raději zemře, než se vrátit a dál mlátit bezbranné lidi.

Plaval, plaval, plaval… Najednou jej opustily všechny síly. Uvolnil se a zůstal ležet na hladině… Byl čtyři a půl hodiny ve vodě. Napadlo ho ještě pomodlit se a pak zemřít. V té chvíli, jakoby do jeho těla začala proudit nová síla a on mohl znovu plavat.

Bylo pět hodin ráno, když doplaval ke břehu. Klopýtaje šplhal co nejvýše z dosahu burácejícího příboje. Málem se mu zastavilo srdce, když vylezl nahoru. Osada ležela na opačné straně zálivu, vzdálena asi tři kilometry. To znamenalo znovu plavat! Omráčený bolestí si pomyslel: Bože, dáváš mi pocítit něco z bolestí, které jsem způsoboval tvým dětem. V tu chvíli jej obklopila tma a omdlel. Měl štěstí, že ho uviděla žena z osady. Ta mu zavolala pomoc, a odvezla ho do nemocnice.

I když se dostal do Kanady, neznamenalo to, že má vyhráno. Kanada totiž měla se Sověty dohodu o vydávání uprchlíků. Sovětský svaz usiloval taky o něj.

Dakov měl štěstí. Jakýsi kanadský moderátor se o něm dozvěděl a zveřejnil jeho příběh v rozhlase. Snad to byl důvod, že ho Kanada nevydala. Byla to pro něj obrovská úleva.

Věděl však příliš mnoho, aby se o něj Sověti přestali zajímat. Jenže on cítil vděčnost k Bohu za záchranu svého života a cítil povinnost říci světu, že proklamovaná svoboda vyznání v Sovětském svazu neexistuje.  

…Jednoho večera jsem se vracel domů ze západní torontské stanice Dundas. Zpozoroval jsem, že mě někdo sleduje. Náhle jsem proto zastavil a prudce se otočil. Za mnou stáli tři muži. Jeden z nich mi bezchybnou ruštinou řekl: „Naposledy tě varujeme! Drž hubu! Jestli ji ještě jednou otevřeš, staneš se obětí neštěstí!“

Doslov

Krátce po dokončení této knihy Sergej zemřel. Svůj nový život zasvětil úloze upozorňovat věřící v Severní Americe na těžkou situaci křesťanů v Sovětském svazu a prosit o bible a pomoc každého druhu. Od února do dubna roku 1972 vyprávěl svůj příběh v mnoha kanadských kostelích. 1. května 1972 se stal členem organizace Underground Evangelism, která pomáhá věřícím v komunistických zemích. Sergej mluvil na shromážděních věřících, v televizi, před zástupci vlády, poskytoval interview novinářům. Mluvil o metodách tajné policie, o pronásledování věřících. Mimoto pracoval na této knize. S radostí a nadějí čekal na okamžik, kdy bude moci prostřednictvím rozhlasu promluvit k ruské mládeži.

Uprostřed příprav na tuto událost přišla zpráva o jeho smrti. Častokrát se zmiňoval o tom, že se cítí neustále ohrožen. Nakonec si půjčil na svoji sebeobranu pistoli. 1. února 1973 ho z ní smrtelně zasáhla kulka. Sebevražda byla vyloučena. 1. března 1973 bylo zveřejněno, že se stal obětí „neštěstí“. Právě v ten den by se byl Sergej dožil dvaadvaceti roků.

Kurzívou označeny citace z knihy.

Anotace ke knize zde.