Muž bez vlastností, kniha století

Muž bez vlastností je třídílný román rakouského autora Roberta Musila. Kniha se natolik vymyká jiným, že ne nadarmo získala označení kniha století. Po přečtení se vám žádná kniha nebude zdát dost dobrá. Kniha pro náročné čtenáře.

Když jsem nedávno procházel své poznámky, abych si vybral něco ke čtení, zastavil jsem se u názvu Muž bez vlastností, zaujala mne poznámka, kniha století.

Netušil jsem sice, odkud se ke mně tato informace dostala, ale to by neměl být v dnešní době, době internetu, žádný problém.

Mýlil jsem se. Ani Wikipedie, ani webové stránky knihkupců, ani rozhlasový archív Dvojky, kterou poslouchám, ani YouTube… Zkrátka nikde jsem nic nenašel. Snad jsem poslouchal některý pořad internetových rádií, kde se o knize takto hovořilo, ale do názvu se to nedostalo, uzavřel jsem své neúspěšné pátrání, a zalitoval, ani nevím pokolikáté, že neovládám nějaký jiný jazyk. V tomto případě němčinu.

Knihu jsem si objednal v knihovně pro nevidomé a slabozraké, kde jsem ji našel namluvenou a netrpělivě očekával její doručení. Přišla právě včas, abych si ji mohl přibalit na dvouměsíční rehabilitační pobyt na Čeladné.

Přiznám se, že zprvu jsem knihou moc nadšený nebyl, protože je psána úplně jiným způsobem, než knihy, které jsem kdy četl (zřejmě jsem nečetl ty pravé), a také proto, že se v ní střídá velké množství postav a dějů, což pro člověka s poruchou paměti... je docela dobrá výmluva.

Robert Musil dokáže jednoduchou věc, která se dá popsat jednou větou rozvitou, rozepsat s přehledem na několika stranách a také v jedné větě. Pro tento způsob psaní by třídílný román byl k nepřečtení i pro bibliomaniaka, nebýt jeho originálního stylu a smyslu pro humor (ten podtrhuji).

Při četbě jsem si často musel připomínat dobu, nebo lépe roky, do kterých autor román usadil. Nebyl jsem si totiž jistý, zda tyto informace už byly k dispozici.

Děj románu se odehrává v Rakousko-Uherské monarchii ve fiktivní Kakánii v letech 1913-1914. Lidé v ní ještě netuší, k čemu se schyluje a užívají si pokroku, který jim skýtá moderní doba. V románu vystupuje zhruba dvacet postav z různých společenských vrstev a různého věku. Hlavní postavou je dvaatřicetiletý matematik Ulrich, nazývaný Mužem bez vlastností, po němž je kniha nazvána.

Pro ilustraci toho, jak je kniha napsána, uvádím v příloze několik krátkých pasáží.

Příloha pro bibliofily

Uznávám, že není zvykem citovat větší množství textů. Proto pro usnadnění, uvádím krátké shrnutí nebo hlavní myšlenku.

Ulrich šťavnatě popisuje své milé, co čeká vraha Moosbrugera:

… Dva muži mu navléknou smyčku okolo hrdla, třebaže k němu nechovají žádné nepřátelské city, nýbrž jenom proto, že jsou za to placeni. Asi stovka lidí tomu bude přihlížet. Zčásti proto, že to vyžaduje jejich služba, zčásti proto, že každý chce jednou v životě uvidět popravu. Slavnostní pán v cylindru, ve fraku a v černých rukavicích zatáhne smyčku a v témže okamžiku se jeho dva pomocníci pověsí Moosbrugerovi každý na jednu nohu, aby mu zlomili... 

Moosbruger je podroben vyšetření svého duševního zdraví: 

… Psychiatři se ho pak zeptali pokaždé hodně rychle. „Kolik je čtrnáct a čtrnáct?“ A on jim rozvážně odpověděl. „Asi tak osmadvacet až čtyřicet.“ Toto asi jim působilo obtíže, jimž se Moosbruger potají usmíval. Vždyť je to docela jednoduché. On taky ví, že dojdeme k osmadvaceti, když jdeme od čtrnáctky o čtrnáct dál, ale kde je řečeno, že se tam musíme zastavit?...

S čím asi souvisí Arnheimova sklíčenost…

… Tak byl pro ni Arnheimův beznadějný úsudek o současné době dobrodiním, jež rázem pocítila, a srdcem ji příjemně prochvěla myšlenka, že Arnheimova melancholie nějak souvisí s ní. Diotima uhodla správně. Od té chvíle kdy Arnheim zpozoroval, že se ňadra této podivuhodné ženy, která četla jeho knihy o duši, vzdouvají a vlní silou, které nelze nesprávně rozumět, propadl sklíčenosti jakou jindy neznal. Abychom to vyjádřili stručně a podle jeho vlastního doznání, byla to sklíčenost moralisty který se najednou a neočekávaně setká s nebem na zemi...   

Ředitel Fischl to doma nemá lehké: 

… Hlava se mu div nerozskočila otázkou, mají-li, nebo nemají-li propustit služebnou a patří-li nebo nepatří-li na stůl párátka. Ale ať se mu hlava rozskakovala čímkoliv, měla schopnost ihned se zase scelit do dvou světových názorů nevyčerpatelně oplývajících jednotlivostmi. Ve dne to šlo, neboť to byl ředitel Fischl ve svém úřadě, ale v noci byl člověkem a to nesmírně zhoršovalo vztah mezi ním a Klementinou...

Bonadea ví, co na muže platí, byť to je bratranec: 

… Bonadea si musela upravit něco na podvazku a byla nucena podívat se na Ulricha z poněkud nakloněnou hlavou, takže se na koleně, ponechaném bez dozoru jejího oka, rozvinul rozporuplný život z kraječkových lemů hladké punčochy, napjatých prstů a jemně uvolněné perleťově prosvítající pleti. Ulrich si rychle zapálil cigaretu a pokračoval. „Člověk není dobrý, nýbrž je vždycky dobrý. To je ohromný rozdíl, chápeš?“... 

Krásná Diotima dokáže u mužů vzbudit potřebu: 

… Arnheimova stejnoměrná trochu nažloutlá pleť, jež byla na obličeji hladká jako hruška, se od tváří zarděla. Povolil podivné potřebě, kterou v něm Diotima už delší dobu vzbuzovala, aby se ji bez ochrany odhalil do posledního vlákénka... 

Mladou a krásnou ženu lze mile připodobnit: 

… Diotima ho nepřijímala vždycky v saloně a v pancéři dokonalosti od drdolu až po lem sukně, nýbrž občas v lehkém domácím negližé i když to bylo negližé svrchovaně opatrné. Vznikla mezi nimi jakási sounáležitost, která záležela především ve formě jejich styků, ale formy působí směrem dovnitř a city, jež je vytvářejí, mohou jejich prostřednictvím také procitnout. Ulrich pociťoval někdy navýsost důrazně, že Diotima je velice krásná. Připadala mu pak jako mladé vzrostlé oblé dobytče z dobrého plemene, bezpečně se procházející a hlubokým pohledem pozorující suchou trávu, kterou uškubává...

Těla mohou vypadat různě… 

… A většina lidí kupodivu má tělo buď zanedbané, zformované a deformované náhodami, jako by nemělo k jejich duchu a povaze pražádný vztah, nebo maskované sportem, takže vypadá jako ve chvílích, kdy je na dovolené od sebe sama... 

Úsměvná teorie: 

… „Znáte ten vzrušující příběh o lapání Měsíců? Víte přece, že naše Země měla kdysi Měsíců víc? A existuje teorie, která má mnoho přívrženců, podle níž Měsíce nejsou tím, zač je pokládáme, vychladlými nebeskými tělesy, podobnými samé Zemi, nýbrž velkými ledovými koulemi, letícími vesmírem, které se Zemi příliš přiblížily a ona si je přidržela. Náš Měsíc je z nich prý poslední. Jen se na něj jednou pořádně podívejte.“…  

Jak se dají srazit ostruhy:

 … „Proto jsem také navrhl jeho excelenci panu ministrovi právě tebe. Proti tomu nemůže nikdo nic namítat. Tak tedy servuz. Dobře to proveď.“ Polní maršálek poručík Frost fon Aubruch vlídně pokýval hlavou a generál Schtum fon Prtfer zapomněl, že voják nemá projevovat žádné pohnutí mysli, srazil ostruhy skoro by se dalo říci od srdce a řekl: „Poslušně ti děkuji, excelence...“ 

Lidstvo vzrušuje tolik věcí…

… Rekord výškového letu byl zase překonán, hrdá záležitost, jestli se nemýlil, dosáhl teď tři tisíc sedmi set metrů, a ten muž se jmenoval... Černošský boxer porazil bílého přeborníka a dobyl světového mistrovství. Jmenoval se... Francouzský prezident jel do Ruska. Hovořilo se o ohrožení světového míru… Nově objevený tenorista vydělával v Jižní Americe částky, které i v severní Americe byly neslýchané… Japonsko postihlo strašlivé zemětřesení. Chudáci Japonci… Jedním slovem, dalo se toho mnoho. Byla to pohnutá doba… 

Na závěr se vrátíme k Diotimě. I šťastně ženatý muž se může obdivovat(?) mladé ženě:

 ...Pozval druha zašlých let, aby s ním povečeřel a generál byl tak velice zaujat přáním podílet se na jeho tajemstvích, že nabodával pozorně každé kolečko salámu na vidličku.
„Tvoje sestřenice,“ řekl a zvedl sklenku vína, „je nejobdivuhodnější žena, kterou znám. Právem se říká, že je to druhá Diotima. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Víš, moje žena, ty ji neznáš, nemohu si nijak stěžovat a děti máme taky, ale taková ženská jako Diotima, to je přece docela něco jiného. Když je recepce, stoupnu si někdy za ní, imponující ženský objekt, a přitom vpředu mluví s nějakým vynikajícím civilistou zároveň tak učeně, že by sis nejraději dělal poznámku. A ten sekční šéf, za kterého je provdána, vůbec neví, jaký v ní má poklad. Prosím za prominutí pro případ, že ti je snad ten Tutzzi nějak obzvlášť sympatický, ale já ho nemohu vystát...“

Přítel může být pěkný prevít!

… Malý tlustý generál se zarazil. „Co se týče tělesné kultury nejsem hezčí než oloupaná broskev,“ řekl po chvíli s trpkým zadostiučiněním, „a taky ti musím říct,“ dodal, „že myslím na Diotimu pouze řádným způsobem a právě tak si přeji před ní obstát.“
„Škoda,“ utrousil Ulrich. „Tvůj úmysl by byl hoden Napoleona, ale nenajdeš proto vhodné století.“
Generál přijal výsměch s důstojností, kterou mu propůjčovala myšlenka, že trpí pro dámu svého srdce, a po chvíli uvažování řekl. „V každém případě ti děkuji za tvé zajímavé rady“...