Asi jsem ve věku, kdy už svaly nerostou

Stačí si vyšlapat Lysou horu, nebo v mém případě Prašivou, a člověk vidí, kolik lidí se hýbe. A když se tam vydáte o víkendu a ještě k tomu je pěkně, potkáte jich davy. Podobné to je s běháním, cyklistikou nebo s posilovnou.

Kluk dostal k vánocům činky, jednoručky a dvouročku, a není den, aby se s nimi nemordoval. A taky to na něm je vidět, a vidí to určitě i holky, které se kolem něj jen točí.

Když má takový úspěch kluk, možná bych mohl zkusit štěstí i já, řekl jsem si, a když odešel do školy, šel jsem do jeho pokoje. Činky jsem zatím nechal být a pro začátek jsem si lehl na karimatku.

Ne že bych se předtím nehýbal, každé ráno jsem si dal sestavu z Chuchelné. Ta však byla spíš na protažení než na růst svalů. Kromě toho jsem chodil. Nemyslím na autobus, ale jen tak několik kilometrů.  Dřív každý den, později každý druhý, to jak se vzdálenosti zvětšovaly, a pak jsem to spíš flákal. Přicházel čas na změnu. I spastická ruka si to žádala. Byla silnější a vyžadovala „hutnější pokrm“.

Zimní stadion, kde jsem posiloval před nemocí, mezitím zbourali a nahradili nákupním centrem Frýda. A tak jsem musel hledat náhradu. Kromě ceny a vybavení hrála roli i dostupnost MHD. Nakonec zůstaly dvě varianty, mezi kterými jsem se rozhodoval. Po zkušenostech z dřívějška jsem dal přednost té s klimatizací. Své rozhodnutí jsem měl možnost brzy ocenit. I když… člověk se začal potit už co odvesloval pár metrů, protože tělo se bránilo novému druhu pohybu - klimatizace neklimatizace. 

Po zhodnocení situace a předchozích zkušeností jsem začal s návštěvami jednou týdně. Sice v počátečním nadšení bych nejraději chodil každý den, ale chtěl jsem předejít scénáři, který už jsem důvěrně znal. Navíc netrénované svaly jsou i náchylnější k úrazu. Takže jsem začínal pozvolna, jak se na staršího pána sluší. Doma jsem ale taky nezahálel. Stále jsem však byl ve fázi protahování a mírné zátěže pro celkové zpevnění.

Vloni jsem si udělal přestávku, to když mi byly přiznány lázně Darkov s léčivou solankou. Po návratu jsem se cítil tak „skvěle“, že mi fyzioterapeut doporučil dva týdny odpočinku. Díky suchému a abnormálně horkému létu jsem si odpočinek prodloužil do půlky září. Přál bych vám slyšet tamní borce, jak si mne dobírali, když jsem se pak do posilovny vrátil.

Jako bych začínal úplně znova. I když ne tak docela, protože jsem přece jen cvičil doma. Po měsíci jsem se dostal do formy a začal jsem chodit dvakrát týdně. Teď je to půl roku co chodím každý druhý den.

Kromě strojů jsem se naučil používat i činky. Zpočátku, aby mi ze spastické ruky nepadaly, jsem je připevňoval speciální páskou. Dnes už cvičím bez ní. Občas se sice stane, že mi činka z ruky přece jen vypadne, ale to je riziko podnikání. Aspoň zbystřím a uvědomím si, že se musím stále soustředit. Je to také důvod, proč s jednoručkami necvičím nad hlavou. Zvedání nad hlavu řeším na strojích, kde se dá nastavit bezpečnostní zarážka pro případ pádu závaží.

Právě včera vedle mě cvičil borec s jednoručkami a z jedné se uvolnila matka. Čtyřicet kilo se vysypalo na zem. Naštěstí se to stalo ve chvíli, kdy ji zvedal ze země. Nechtěl bych to vidět, kdyby měl činku nad obličejem…

Jednou při zahřívání mě zaujala mladší žena. Určitě by mě zaujala, i kdyby se jen tak prošla kolem, ale ona se rozcvičovala tak, jak jsem to ještě neviděl. Nemohla si nevšimnout mého pohledu, a tak jsme se dali do řeči.

Když se dověděla, že jsem na půl těla ochrnul a že sem chodím, abych nezakrněl a že je velmi těžké, ne-li nemožné, ochrnutou část těla posilovat, ukázala mi dlouhou jizvu na bicepsu. Řekla mi, že v dětství málem přišla o ruku. Tehdy ji její tatínek vzal do fitka, kde s ní každý den cvičil. Dnes, kromě jizvy, není na ruce nic poznat, jen v některých prstech nemá cit. Dělá trenérku a nabídla mi svoje služby, že by zkusila něco vymyslet. Od té doby pod jejím vedením občas cvičím.

Ten den kdy jsme se seznámili, tam byla s manželem. Když řeknu, že měl bicepsy čtyřikrát objemnější než já, nepřeháním. Časem jsem se dověděl, že byl jako voják třikrát v Afghánistánu a že by tam jel klidně zas, ale ona už je proti. Ani se jí nedivím…

Zjistil jsem, že posilovna je úžasný prostředek pro posílení psychiky. Sice tam nechám všechny fyzické síly, ale na druhou stranu mě nic nevytočí. A to je pro zachování klidného domova mnohem důležitější než cokoli jiného.

Jednou mě zaujala slečna, jestli jí bylo dvacet, tak to je moc. Dřepovala s jednou nohou vykročenou a na ramenou měla padesátikilovou činku. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Já takhle dřepuji na bosu, ale bez zátěže. Zjistil jsem, že bosu je dobré na posilování vnitřních svalů, proto na něm cvičím kvůli spastické noze. Doma místo bosu využívám schody. Když jsem onemocněl, mrzelo mě, že máme domek na patro. Teď to beru jako plus. I kdyby se mi nechtělo cvičit, musím schody vyšlapat několikrát za den.

V úvodu jsem se zmínil, kolik lidí se dneska hýbe. Po dvou letech co chodím do posilovny, jsem nevypozoroval den, kdy by tam přišlo méně lidí. Ráno, dopoledne, odpoledne, večer, pořád je tam plno. Jen během poledne se posilovna vyprázdní. Jednou jsem tam snad dvacet minut byl úplně sám. To však byla spíš výjimka.

Někdy se stane, že je tam tolik lidí, že na každém stroji někdo cvičí. Pak se, i přes svůj zrakový handicap, chovám jako ostříž. To cvičím a nenápadně sleduji místo, kam mám namířeno. Když se uvolní, vystřelím jako šíp, abych tam položil ručník, a je vyhráno! Jenom takovým rafinovaným „úskokem“ se mi může podařit odcvičit to, co mám v plánu. Přiznám se však, že mám slabost pro děvčata. S těmi nezávodím, ale galantně jim nabídnu volné místo se slovy, že jsem je obsadil pro ně.   

Když se podívám na chlapy mého věku kteří tam chodí, většinou to nejsou žádní svalovci. Chodí cvičit, protože potřebují protáhnout tělo a vyčistit si hlavu. Já patřím mezi ně. Chce se mi říct, že jsme ve věku, kdy už svaly nerostou, ale nebyla by to pravda. Sám majitel fitka je toho příkladem

Při cvičení se probere ledacos:

Franta najde na balkóně v desátém patře slimáka, jednoduše ho chytne a vyhodí ven. Asi za dva měsíce někdo zazvoní. Franta jde otevřít a tam slimák, a řekne mu: To‘s přehnal.