Jak se žije čtyři roky po mrtvici

Dnes jsou to čtyři roky, co do mého života vstoupila nemoc. Způsobila ji drobná krevní sraženina, která znemožnila přívod kyslíku do té části mozku, která ovlivňuje a řídí pravou polovinu těla včetně zraku. Důsledky byly fatální.

Z plného zdraví jsem se ze dne na den stal ležákem. Téměř pět měsíců jsem strávil v různých rehabilitačních ústavech a díky píli a nápaditosti jejich odborného personálu a díky mým blízkým, kteří mě v tom nenechali samotného, jsem se postavil na nohy a málem začal běhat.

Jak jsem na tom po čtyřech letech? Nazval bych to stabilizovaným stavem. Doktor cynik z fakultky, kde jsem strávil první měsíc, měl pravdu. Už to není jako dřív, ale je třeba dodat, že to mohlo být horší. Žena ani jiné ochotné ruce se o mě nemusejí starat. A těch pár drobností… aspoň vědí, že mě mají, nebo ne? A hlavně, mohu se věnovat tomu, na co jsem dříve neměl ani pomyšlení. Co to je?

Bylo to asi rok po iktu, kdy jsem byl na koncertě "Šeptem“. Ten mě tak nadchl, že jsem nemluvil o ničem jiném. Asi proto jsem pak pod stromečkem našel jejich nejnovější CD. Několik dnů byste u nás neslyšeli nic jiného.

"Šeptem“ jako by odstartovali moji zálibu k hudbě léta potlačovanou. Od té doby poslouchám hudbu různých žánrů starou třicet, čtyřicet i padesát let, ale nevyhýbám se ani soudobé. Hudba je pro mne jakousi přidanou hodnotou, bez níž mi už život přijde fádní.

Kromě hudby se věnuji slovu, a to jak mluvenému, tak psanému. Začal jsem poslouchat  rozhlasové hry a namluvené knihy. Objevem Balabolky a vstupem do Knihovny digitálních dokumentů jsem se dostal na úroveň před nemocí, ne-li dál. Přečtu všechno, co se mi dostane do ruky. Třeba i paragon od kadeřnice, který žena zapomene na stole. Stal se ze mne knihomol…nebo lépe "slovomol“ 

A do třetice všeho dobrého i zlého. Vrátil jsem se k fyzické aktivitě. Nejen sem tam, abych utišil svědomí, ale třikrát týdně jsem si naordinoval posilovnu. Sice se musím většinou přimět, abych vůbec vyrazil, ale stačí si připomenout, kolik stála permanentka… a tam už to jde samo. Nevím sice, jestli mé nadšení pro péči o svaly sdílejí i doma, když jsem druhý den nepoužitelný, ale pevně věřím, že jednou přijde čas prozření.

A nakonec něco, čím jsem, myslím, nejvíce překvapil sám sebe. Stal se ze mne muž v domácnosti. Žehlím, vařím, peču, smažím a vůbec nechápu, jak jsem bez toho mohl tak dlouho, celý život, žít. Vždyť je to tak snadné… To ne! Krásné?... Taky ne! Tak co vlastně? Přiznejme si, je to dřina.

Sečteno podtrženo. Pozornému čtenáři jistě neušlo, že nemoc mi vlastně víc dala, než vzala. Proto bych měl být spokojený a šťastný.